Po světla poháru kdo žhavou duší žízní
a k lidstva spasení leb věčným bděním trýzní
a ducha pochodeň na slunci pravdy nítí,
ten supům nevděku vždy v kořist dává žití.
Jen žal mu odměnou, jenž do duše mu vnočí,
jen ruce spoutané a na krev zrudlé oči,
jen hlava stepaná a probodnuté prsy,
z nichž růží krvavých mu vyrůstají trsy.
To úděl vznešených, již lidstvo vznésti touží
z vln útrap pověčných, v nichž od věků se hrouží;
kdo světa spáse chtí, vždy dravčí stíhá osud –
jak dřív, Promethee, zní řetězy tvé posud.