Dva soudili se o pazderku:
Jan s Jírou, stejný věru bloud,
dvůr hynul, pole plna štěrku –
dél, než si přáli, trval soud.
Mít nechtěli ji dohromady,
jak byla otců dávná ctnost...
„Můj grunt,“ děl Jíra, „kol ní všady,“
a Jan: „Mou psána na živnost.“
I plnila se hádky míra,
až konečně, jak nález byl,
Jan pazderku měl sám, a Jíra
řád advokátům zaplatil.
To hnětlo Jíru; svraštil líce,
běs hněvu do srdce mu leh’ –
a když vál vítr od vesnice,
skryt nocí chatu podežeh’.
„Já nemám jí, on neměj taky!...“
A neviděn šel zase spát,
však k ránu zvejřily se mraky,
a vítr počal v opak vát.
A z vejrů zrodila se bouře –
a plamen, v pazderce dřív skryt,
na křídlech dusivého kouře
ne ze vsi, ale ke vsi lít’.
A v černém kouři plivník zlatý –
proud jisker – svíjel se jak had,
a minuv návsi nízké chaty
na Jírův nový statek pad’.
A než se nadál on a druzi,
juž plamenem se podjal krov...
a Jíra omámen z té hrůzy
lká, úpí, ale nemá slov. –
Dvůr shořel po samé až prahy.
Kles’ Jíra na rozrytou zem –
ves zachráněna z boží vláhy,
jen palič stal se žebrákem.
Leč doma nechce žebrat Jíra,
vždy jedno mluví chorý bloud
a těžce o berlu se vzpírá:
„Kdo jiskru seje, klidí troud!“