Má Šumava! hle, v bující své kráse
jak čarodějně zase usmívá se
a hrdou zvedá hruď!
ó slyš, ó slyš, co šuměním svým věstí?
To píseň svobody, to píseň štěstí,
nuž, k životu se vzbuď!
Nech dumání, s těch ukypřených strání
vrz dolů ňader chabé bědování,
v čin žaly svoje skrej;
tvé bolestky jsou pro vlasť prosty ceny,
skvost svobody, ten bědně potracený,
již hledať pomáhej!
Jen v její záři člověk někam stačí,
a bez ní méně jest než pérko ptačí,
jež vichor žene v spěch;
ba méně jest, než v krutém mrazu ledna
na staré sosně jehlička jen jedna
a suché trávy vzdech.
Co zmůže, pověz, píseň srdce znylá?
co duše, která jenom sobě snila?
Ó vzbuď se jednou, vzbuď!
vlasť tvá má přání veliké a vděčné;
jeť každý stupněm k její slávě věčné –
nuž tedy stupněm buď!