Kalno je nebe, smutnu zřím zem,
přišla k nám bouře před časem;
v sadě mi ryla,
kvílela, vyla,
lačnila plenu;
s života kmenu
krásné dvě urvala sněti:
Jarušku, Lidušku, mé drahé děti!
Kalno jo oko, sivá je skráň,
ňadro mé jako suchá pláň,
samé jen vzdechy;
nikde mi těchy,
kam se jen šinu,
strádám a hynu
raněným skřivanem v setí;
umírám, umírám po Vás, mé děti!