Kajicnice.

Chus, dvořan z prvních, přišel k Herodovi: „Jsi vladař náš, můj pán; nuž sluhu slyš, kýs prorok smělý, plamennými slovy po Judsku veškerém, jež tvá je říš,

lid bouří nám, s ním různé pikle kuje a nové království mu přislibuje. Jdou zástupové s ním, a kde se zjeví, od práce bez rozvahy prchá lid,

i mrtvé křísí prý, ač nikdo neví, kdo vlastně jest, leč praví, kdo jej zhlíd', že velký je to vyvolenec Páně, jenž víno z vody slovem zrobil v Káně.

Ti jedni Eliášem být ho praví, a druzí dí, že onen je to Jan, jejž zbaviti jsi kázal pyšné hlavy, než ona vkročila v tvůj hrdý stan,

jíž k vůli popravil's jej vášně chvatem a nesla si ji na talíři zlatém! „Zda ty's jej zhléd'?“ – „Ne, pane, leč má žena, když zřela jej, můj opustila dům

a zjevem jeho mocně oslněna hned k jeho družila se stoupencům, a kudy kráčí on a lid se plouží, květ k nohám stele mu a vším mu slouží.

I Suzana, ta hrdá, krásných lící, jíž sotva šestnácte že zkvetlo jar, když svojí zvolil jsi ji milostnicí a její rty svých hodů za pohár,

i ta jde všude s ním, kamkoli hne se, a větev palmy nad hlavou mu nese. Kam kročí on, vše v ústrety mu jásá a všecko zanechává chudým vhod,

hůl v ruku béře hned a sukni kasá a sloužit pospíchá mu o závod, by slonila se v jeho oka záři, jak ona hříšná Magdalena Máří.

Vše k němu chce, všech srdce má v svém plenu, nuž rozkaž přec, ať konec bídám těm, i já chci míti vrácenu svou ženu, jež v jeho službách s jiných zástupem;

než plevel vzpoury do země nám vseje; kaž trestat toho škůdce z Galileje!“ I veden Kristus před trůn k Herodesu a vladař děl: „Kdo jsi a odkud, mluv,

než trest na tvoji smělou hlavu vznesu, jak na Janovu právě přešlých dnův, jenž kárat osmělil se, vzdorně k tomu, i mne i služebnice mého domu.

Jan prý's, jenž z mrtvých vstal, by kázal davu, ten pouště Křtitel, smělý kárce náš, nuž, jsi-li, věz, zas dám ti utít hlavu, či jiný's? rci! Snad prorok Eliáš?

Mluv, učiň zázraky nám; až je zříme, snad lid i já – my všickni uvěříme! Ej, mlčíš, váháš, stojíš bez zázraku? Nuž, pověz, zvěstuj, kdo's a čím jsi as?

Proč nemluvíš, proč vzdorný chlad v tvém zraku? tož, nechať vejde sem Herodias, ať poví nám, zda jinou hlavu vzala, než tu, jež za dar na mně vyžádala!“

A vešla v síň; jak z kamene, jak z kovu se zdála být, když Kristu zřela v tvář: „Ne, nezřím v tomto postať Křtitelovu, Jan byl jak mrak, ten zde jest jako zář,

jež z hvězdnatého nebe dolů shlíží – jak samo slunce jest, když k nám se blíží! Ten větší všech je, na trůnech kdo sedí, víc než byl Jan; mé srdce jímá strach,

v mé duše hloubku vyčítavě hledí a milostivě přec. Stop jeho prach já zlíbat nejsem hodna jemu k děku, zář očí těch mi lékem je všech léků.

Ten větší jest než Jan, jít nech ho v míru, kdo milují jej, těm je v náruč vrať, a mne nech jíti s ním, mé duši k smíru, neb jako Jana o hlavu mě zkrať,

a za divoké vášně hříchy klaté kaž jemu dáti na míse ji zlaté. Na míse té, již hrda jsem kdys nesla, když vášně oheň divoký tě jal,

v tvou ložnici a na koberce klesla, bys zlatý pas mých boků směle sňal; dej jemu ji, ať mír mi kyne znovu za utracenou hlavu Křtitelovu!“

A se slzami v očích níž se vrhá před Kristův divuplný krásy zjev, se ztepilého těla hedbáv trhá a po příkladu družných žen a děv,

těch zbožných služebnic, jež přišly z dáli, jej klade Ježíšovi pod sandály. A mluví: „Prorok velký jsi, všech prvý, mně dí to v svaté hrůze srdce ruch

a jasem slunce hoří to v mé krvi; ty's víc než Křtitel, Mesiáš jsi, Bůh, ať vášeň všech se proti tobě zčeří, ať zničíš mě, má duše v tebe věří!“

A Kristus dlouho k Herodii patří a tvář ji odhaluje vlasů zpod, a dí: „Jsme všickni sestry zde a bratři, Bůh, Pán náš, nechce život za život,

on vidí slzu v moře vodojemu a tvou zřel též; vrať s pokáním se k němu!“ „Tož s tebou půjdu na konec až světa a na konec všech žití svého dní,

ať služebnic tvých zavrhne mě četa, já budu ráda děvkou poslední, nechť na krev hlavu rozderu i nohu!..“ A Kristus pravil: „Následuj mě k Bohu!“

A Herodes děl hledě k milostnici: „Jan není sic, leč prorok muž je ten, čist duchem je i činem; s klidem v líci všem volám zástupům:,Je nevinen!'

Ať Farisejší závistí se chvějí, já neznám zbožnějšího v Galileji! A tebe, nejkrásnější všech mých ženo; i s tlumem služebnic tvých propouštím,

tvé pouto otrocké je roztrženo, jsi volna na vždycky, jdi v míru s ním, kam? on ví jen; mým duchem vládne šero!“- A Kristus odvětil: „Jdem k Otci, dcero!“

Chus žalobník stál podál v ustrnutí: „Co děje se to vůkol? Ký to sen? zjev jeho vznešený, vše k úctě nutí, s ním půjdu též, v ráj kráčí prorok ten!“

A Kristus děl: „Kdo jít chceš, tuž svou patu; má cesta k ráji vede přes Golgatu!“