Kolébá Jih klounem lodi,
hra to jeho plesná,
po palubě vůdce chodí,
a kde lodní hruď se brodí,
polekaná ze sna
stená voda, vzdychá; rodí
zhoubné vlny plískavice,
každým vzdechem na tisíce
v šiku se jich těsná. –
Kačka!
Proryv větrů náhle prudký
vodu rve a plaší,
lodivodce v nitru budky
vesel z vln dětinné půtky,
všetečníky straší;
stolník blažen těmi skutky
všechny mísy usmívavě –
k hostině čas kynul právě
s krytých stolů snáší. –
Kačka!
V síňky, nedbajíce stolu,
prchli hosté lodní,
vlny, kačky, hrají spolu,
porůznu i ve chomolu,
s vrchovými spodní;
rozkvašený živel v kolu
šumí píseň vzdorné chlouby,
a stroj hněviv vrže z hloubi
jiskry na změť vodní. –
Kačka!
„Sbalte plachty! Bouř je blízka,
vítr zle se točí,
neustále na skaliska,
tam, kde hory výboč nízká,
lstivé vlny bočí.
Sever budí se a píská,
shání druhy; pomoz, Bože,
ze svého-li v roklích lože
k naší lodi skočí!
Kačka!