Domku můj přemilý
uprostřed sadu,
zřím-li tě, do dlaní
hlavu svou kladu;
smutno mi, podivno,
srdce mi buší,
povzdech mám na ústech,
vzpomínku v duši.
Po cestě od lesa
provité mlázím
v síňku tvou po letech
zadumán vcházím;
hle, jak to slunéčko
po stěnách těká!
bludná však noha má
na prahu kleká.
Při okně lavička –
hlava se shýbá,
ret náhle pobledlý
vroucně ji líbá,
oko se zalévá,
ruka se chvěje,
podivně, tesklivě
se mnou se děje.
Jaký to kacíř jsem,
Bože můj svatý,
před lávkou poklekám
prostičké chaty;
vždyť mně tu – vzpomínkou
srdce mi puká –
naposled žehnala
otcova ruka.