To nejde jaro, to jde zima k nám...
jak, ještě zima? Dost jí v lebce mám
a dosti je jí kolem vrchovatě,
chci jaro, jež si vykračuje v zlatě.
Však nechci pro sebe ten jeho svit,
chci pro rodný jej kraj a český lid,
by sobě sám a potomkům, svým dětem,
zas mohl čela ovíjeti květem.
Vždyť čas, jenž v rudých stopách hrůzy prch‘,
kde který byl, květ z českých skrání strh‘,
ó Bože můj, hle, jak ta tvář je bledá –
a nové růže posud marně hledá.
Však hlavu vzhůru! bděme, střezme zem
a najdem růže své, nechť pod sněhem,
jíchž vůně všem zas věčného dá mládí,
jen pracujme a mějme se víc rádi!