Jsou bez účelu přání vše i snahy
nás přeubohých země odkojenců,
jsme jako klasy pod kosami ženců
a v duší sporech vlastními jsme vrahy.
Jak naše bídné živůtky nám drahy,
jež střežem s učenci i bez učenců!
A přece hřbitovy jsou plny věnců
a na jich květech plno slané vláhy.
To milosti Tvé záhadné jsou zdoby;
proč nevedeš nás přímou cestou výše?
Proč oklikami dříve do poroby?
Proč ukrýváš nás dříve v temné koby?
Když tvorové jsme nebes jasné říše,
nač v život vcházeti nám skrze hroby?