„Jsi měkkým,“ díte; vím to dobře, vím,
mé srdce není v ocel ukováno,
spíš květem tajemně je lekavým,
jenž, horoucněj když políbí jej ráno,
neb chladný večer brvou zaškaredí:
v ráz svije se a truchle k zemi hledí.
Ve sivém motýli zří černý mrak
a v zlaté mušce pramen světla zírá,
hned vystraší jej smrtihlavu zrak,
že koruna se chví a kalich svírá;
ba i těch vánků lichotnému roji
skrýš ňader vonnou otevřít se bojí.
Jen ve souladu dojmů veškerých
v zdar rozvinuje listy ostýchavě,
a večer s tyčinek a plátků svých
sny vonné dýše nachýlené hlavě,
jež přes noc hlatí se, a než se dení,
na písně útlou parnasku se mění.