Jsi lhostejna, jsi němá; básník pouze
ti soucit dal, tys bez něho však chladná,
ač krásná na pohled a v pravdě ladná,
leč to je vše, co jevíš naší touze?
Ať hojnost blaží nás, ať týrá nouze,
z těch nevyruší tebe z klidu žádná
a ptá-li se kdo: „Proč? mluv, světovládná?“
vždy váháš, nemluvíš a mlčíš dlouze.
Jen někdy tajemnou nám šepceš větu,
již uhodnout se domníváme maní,
jak ptáka poznat mníme podle letu.
Vždy stejně hovoříš nám, divná paní:
„Hleď uhodnout mne, neb dej s bohem světu,
leč odpověď ti dám až po skonání.