Jsem svůj a svůj – kdo v světě víc –?
vždy hodným pánem sobě věru,
vždy starosti a tíže prost
a všude doma, všude host,
a vyjde-li mi bída vstříc,
též za družku ji k toulkám beru.
Má aspoň písně, ne-li chléb,
a ne-li víno, aspoň hněvy,
tož klít mi pomáhá i pět
a klasy dupat, trhat květ...
Ej, mou kdo proniknout chce leb,
ten sotva doví se, co neví.
Kdo smí mou duši stopovat?
kdo zírat v ňader studnu rudou?
Kdo, ptám se, kdo? Všem na úkor,
když u srdce mě chytne vzdor,
v svět po hlavě chci tancovat,
až myšlenky se prášit budou!
A těmi zasypu jim zrak
a udusím jim v hrdle slova,
až rozprchnou se tam i sem; –
svůj pán jsem s mysli požárem!
Co jest mi krotký lidský brav,
jenž křídlům duše pouta ková?