Jsem nevděčník, dřív noc mi družkou byla,
a blažen na jejím jsem klíně snil,
když jemnou rukou skráň mi pohladila,
a já s rtů jejích čarných klid jsem pil.
A když své pohádky mi vyprávěla,
ty bílé hvězdy, jež jsem měl tak rád,
z níž každé třesoucí se touha sjela
do hloubky ňader mých; vždy mír v nich vlád’.
To duch můj potopil se v moře snění
a pro útěchu dal mi písně dar,
leč jinak teď; co bývalo, už není,
mrak halí vše, je chladno, a já stár! –
Teď duše touží dne a vůně země,
chce zlaté víno slunce lékem pít,
a ze všeho, co ještě kvete ve mně,
jen skrovnou porosenou kytku vít.
Jsem nevděčník, ač vím, že po rozluce
soucitně vyhledá mne slzný hled,
že na hruď vloží mi noc jemné ruce
a smírně zulíbá mne naposled!