Zda nejsem jako v lese pták,
nechť s písničkou jen prostou?
vždyť křídla k letu do oblak
mně jako jemu rostou;
a jimi rád se povznáším,
když z východu se šeří...
čím předčí mě ti ptáci, čím?
Jen skrovnou špetkou peří!
Leč nad to ještě dudy mám,
ty také něco zmohou;
když na vesnici zadudám,
ruch vjíždí do všech nohou;
kdo slyší, v srdci rozjařen
chtě nechtě zvedá paty
a zpívá: „Dudej, dudej jen,
náš rozmilý, náš zlatý!“
I dudám: „Buďte veseli
a rod svůj v srdci noste,
co nepřátelé naseli,
v čas vypleňte a zkoste;
řeč otců braňte, dům i luh,
to zlosyn nejdřív béře,
a jde-li k vám, ten ďáblův druh,
hned na tři zámky dvéře!
A zataraste sklep i sad
a bděte bez únavy,
dřív připlazí se k vám jak had,
pak vlk je z něho dravý;
kam padne, zle! Sklep otvírá
a tajně v sýpku leze
a včely o med obírá
a podrývá niv meze.
Pak mizí výskot, zniká zpěv,
a oněmují dudy –
tož pozor, lide, zjař svou krev,
kryj stále se a všudy;
braň co ti život v úděl snes':
svůj lán i dům i děti,
a jíti nechce-li ten pes,
tož kopni ho, ať letí!“