Hor sivou skráň když Vesna hladí
a sametový čechrá mech,
když struny lidských srdcí ladí
a z hnízda touží ptáci mladí
a ze rtů poupat vonný dech;
když hruď si kytí smavá niva
a housenka se mění v květ
a v keřů srdcích jaro zpívá,
tu duši mé tak volně bývá,
jak v nebe měl bych vyletět.
Ať v kraj jdu bohatý, ať chudý,
vždy letí se mnou písní roj,
a kam se dám, jsem vesel všudy,
vždyť na srdci mám zvučné dudy
a na klobouku kyprou chvoj.
Tou zdobou vítězně si vedu,
ta všemu světu známkou buď;
že v ohni zloby, v pýchy ledu
přec cíle dojdu ku posledu
s tím, co mi život vštípil v hruď;
že přes závistných lidí četu
a hrdopýšků zpupný chlad,
při lepší doby vážném sletu
čas nesžehne mé duše květů
a nespálí snů zlatý sad.
Vždyť Bůh to chtěl, jenž světy víže,
an ptáka do srdce mi vdech',
jím šťasten jsem!... Pryč žalu tíže,
jsem víc než každé světa kníže
a více nežli král: jsem Čech!