Za zory po vodách zvlněných
loď plula, jinovcem jata,
každá z vln měla na skráních
korunu z rudého zlata,
šplounala, s lodí si hrála,
vznesla se, šeptala, smála.
Proč asi v ňader útaji
bolesti vlny – ach škoda! –
též zlatých korun nemají,
jako ta lazůrná voda;
či jest jim korunou krásy
píseň, jež k světlu se hlásí?