Čím víc hvězdy z oblohy se ztrácí,
tím víc záře v snivé duši jesti,
a mně zdá se, že již nekrvácí,
že chce znova vypučet a kvésti,
že chce nazpět v ráje dávnou dobu
pro zář očí, skrání zlatou zdobu,
v čas, v kterém jsem první píseň pěl,
než kolébky klid jsem znal i hrobu,
než jsem střelu žití v srdci měl...
Kéž je možno duchem tak se vznésti,
abych chladně, jako na mne štěstí,
na mezníky ony zapomněl!