Sivý oblak nad dolinou letí,
v zory úsměvu se zrodil den,
vánek křídly rozkolébal setí;
z veské chýše běží klubko dětí
na lučinu porosenou ven.
Stromoví si vypravuje v sadě
vonné sny svých utížených hlav,
skřivan, něžné srdce k zpěvu ladě,
koupe vzletná křídla proudu v chladě,
do vikýřů slétá jiřic dav.
Ký to šumot, ký to hovor v lese,
jásající švehol, zvuk a zpěv;
každá sosna rozkoší se třese,
oko radost, píseň krásu nese
a proud slunných jisker v ňader krev.