Jak divně se mi v srdci dělo,
když čas je vzbudil, život zžeh’,
až náhle sluncem býti chtělo –
a zahynulo v plamenech.
Vše v popelu! Jen někdy maní
výš vzlétá z něho jisker tlum...
Tu vzplane zrak a v klenbě skrání
lká hejno uvězněných dum.
Cookies on Poetry Cove
We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.