Smutno na Slovensku, veselo bývalo,
každičké kvítenko zpěvánky dýchalo,
a každičký ptáčík zpíval samou vůni,
a to vše zapadlo, jako kámen v tůni.
Oj, ty živá kráso, kam jsi se poděla,
co jsi na kriváňském stolčíku seděla,
co jsi zlatohlavem ovíjela hory
překrásno za bílé i večerní zory.
Ach, všecko jináče, kvítečka povadla:
jedna srdce chorá a druhá odpadla,
drobní ptáčikové vůní nešveholí...
Slovač ochořela, srdénko ji bolí.
A ta živá krása do Kriváně klesla,
že máť krev sokolí v rod havran přenesla,
proto neprostírá zlatý závoj kolem,
že syn vrahům slouží za oteckým stolem.
Bože, ó můj bože, kdože to napraví,
kdo Slovensku smyje skvrny šedé hlavy?
kdo napojí slávou jeho srdce smedné,
kdo je na královský stolec zase zvedne? –
Jaj, to hovor planý, na koho čekati,
když každému mžikem storáz umírati?
Tomu nepomůže mocná ruka boží,
kdo za svoji matku život nepoloží.
A kdo v poctivosti Slovač nechce znáti,
lépe jemu, jestli v kámen se obrátí,
a kdo nechce býti na pomoci zplna,
líp, když zachvátí ho krevných časů vlna.