Jak tebe jindy srdce milovalo,
když večer tichý do kraje se vkrádal
a bílým květem bujný pučel sad,
jenž svěží lístky na tvou cestu skládal,
a mírnou vůní dýchal na sta vnad,
když ty jsi, drahá, po mém dlela boku,
s tou plnou láskou v nejmírnějším oku,
jež k nahlednutí v čistou duši zvalo, –
o jak tě jindy – žel těch drahých časů –
o jak tě jindy srdce milovalo!
Tak tebe jindy srdce milovalo! –
Tou plnou vášní nejjařejší přání,
a celou duší, celým životem,
kde obraznost v čarovném kolotání
největší účel vidí v žití svém;
největší láskou, nejprvnější v žití,
na kterou naděje svým světlem svítí,
by srdce onu svatou cestu znalo –
tak tebe jindy – žel těch drahých časů –
tak tebe jindy srdce milovalo. –