Ztuhlo, cesty kryje sníh, Seveřice mlčí, nuže, chaso na saních, rod sledujme vlčí,
v lesy, pole, dál i šíř, ruče, chaso, ruče, na stopu než bílou pýř svrhnou zimní tuče!
Nebude-li vlků zlých, máme ještě chátru: dost kol Hradce Valdenských, Pikhartův a Bratrů;
co nám Jiří kraloval, všude sběř se hostí; co kdo stihneš – proč bys dbal – rubej bez milosti!“
Tak pan Jindřich a hned zbraň v sáně zbrojnoš nese: ostrý oštěp; jaký naň vlk as nabodne se?...
„Tak, teď rychle k mýtinám; najdeme-li stopu, vyplatit vám doma dám bílých grošů kopu.“ –
Jeli, jeli s druhem druh kolem starých buků, vesel tone les i luh v lovčích trubek zvuku;
chasa výská, z očí fen rudé ohně srší, sivou hlavou kývá klen, s habří jíní prší. –
Vyli psové průsekem v nepokojném vzchopu... „Vidíte-li tam i sem podezřelou stopu?
Vlci snad!“ a pánův zor nedočkavě plane. „Dolů!...“ „Zavát celý bor, zůstaň v saních, pane!
Prošlapeme směry cest – sněhem zle se kráčí – lovčí trubkou dáme zvěst, tvá-li milost ráčí.“
„Dobře!...“ „A jak zvíme skrýš, musí vlci k tobě; ber, až hlahol uslyšíš, oštíp v ruce obě.
Stihneme-li Valdenských, do lesů již vnikli, chytneme hned první z nich, aby honbě zvykli;
pak kdos koli, klň neb pros, padneš, k čemu hádky; péci třeba všelicos na ty boží svátky!“
„Dobře, dobře, tak chci mít! V sluj i v houští vlezte, starší svažte, prostý lid blíže cesty věste;
jděte!“ Skončen rozhovor... „K práci, haló, k práci!“ a v ráz fen i lovců sbor v houštinách se ztrácí. –
Čekal Jindřich, touhou mřel – žádný ohlas z dáli – švarné koně sluha třel, švarní koně ržáli;
nohou deptal ten i ten... „Bujní jsou to oři, lítali by celý den, krev v nich zrovna hoří!“
„Tak to chci, tak mám to rád! neslyšíš-li, hochu, v dálce lesní trubky hrát?“ „Ne.“ „Tož bádej trochu!“
„Ani hlásku; v dálce hon, pane milostivý!“ „Teď.“ „Pohřební zvoní zvon přes hradecké nivy!“ –
„Umíráček!... Milostiv Pán buď těm, kdo věří! však už mi to na podiv s tou divokou zvěří;
posavade žádná zvěst! nedostáli slovu – ej, tož na svou vlastní pěst odvážím se lovu!
Vzhůru!“ Náhle oba v ráz zaštěkali chrti... „Slyš, to skoky zvěře as ztuhlé sněhy drtí!
Pikart-li neb černá jest?...“ „Kanec, podle zvuku!“ „Dolů s korby, oštíp v pěst, rychle, zády k buku!“
Vstal a mužně vzpřímil plec – krzno brání skoku – „Pomozte mně, chaso, přec, váznu jako v oku...“
K pánu spěchá zbrojnoš hoch, Jindřich oštěp nesa, v saních stojí, zvučí roh, zvíře běží z lesa.
Skáče Jindřich z korby ven v sání levé straně, komoň vzpjal se poplašen, převrh’ korbu maně.
Kdož dbal kance! Vzkřikl pán, až se třásly snětí; jako vrány se všech stran z lesa lovci letí.
Běda! Zlý byl hon a krut na „kacířskou rotu“; prsoma pán nahodnut na svém vlastním hrotu;
neulovil Pikhartův, ani zvěře vlčí... Paní pláče: „Drahý, mluv!“ – ale mrtví mlčí.
Cookies on Poetry Cove