Ach můj rode přeubohý,
síla tvá je skuta,
a ty jenom slzy pláčeš
na ta hrozná púta!
A ty pořád: „Zvolna, děti,
rez z těch slzí bude:
my zas posléz po stoletích
budem volni všude!“
Můj slovenský, důvěřlivý,
holubičí rode!
rez on žebrák prachorobný
pouta neuhlode,
a kdybys ho denně pojil,
jako mračno duby –
staroch je to, slabo hlode
krvavými zuby.
Musíš na to jinak věru!
Z mysli kalných mraků
živé střely metej v pouta
ohněm sivých zraků;
slzou jenom přikal trochu –
a když budou žhavy,
napni sílu, roztrhni je
o sveřepé hlavy.