Na močále jako kvočna zlatá
sedí slunce, tíhnouc spousty mlh,
poblíž v olších stojí babka chata,
slamný klobouk výparem jí zvlh’.
Mimo bezedná se vine cesta,
samá kaluž, samý rudý mok,
samé svaly zahnědlého těsta(
noha tone, zapadá co krok.
Zibu pln, div že mu boky stačí,
vázne povoz v hlubých kolejích,
kůň se vzpírá, vozka v lišně tlačí,
čela obou sdílně líbá jih.
Nad nimi se vznáší a zas sedá
zúpějících racků sivý tlum(
vše by viděl, holou hlavu zvedá
klečí nuzně ošacený chlum.