Jest tlukot srdcí lidských ohlas tluku,
jímž ňadro věčné přírody se chvěje,
krev, kterou tepna v lidské srdce leje,
to její krev, jí vehnala nás v muku.
My zrodíme se jako snítka buku,
když jaro křídly nad hlavou mu věje,
v ráz zbují se ta útlá snět a spěje
na svižný oblouk smrtícího luku.
Snět vraždí kmen, jej v zdatné moři síle;
kmen zvolna mře, když plod svůj svrhl dolů,
plod zpráchniví – leč klíčí jarní chvíle.
Výš nový proutek vzrůstá z jeho stvolu
i vzmáhá se a hrdost na svém týle
zas pučí, zkvétá, plody vrhá dolů...