Zrudlo nebe na východě,
srnka z lesa spěchá k vodě;
stromy kvetou, vzduchu vlny
básní skřivánčích jsou plny.
Kypří hvozd a luh se směje,
jih hebounkým křídlem věje,
a svým květným okem niva
toužebně se v nebe dívá.
Ze všad tíhnou polétavě
písně k srdci, květy k hlavě;
rosa tíží mladé klasy,
rosa duši mou i řasy.
Ach, to jaro! Lichotivě
k ňadrům tulí se i k nivě,
vše, co mrazem svadlo kdysi,
ladným dechem v život křísí.
Hruď se chvěje, stanu maně,
těžká hlava klesá v dlaně –
a zas vesnu srdce krátkou
bouře skrývá jinovatkou.