Černým smoudem rýnský zahalen je kraj,
do hranice s katem biřic bedliv dýmá,
vůkol kněz i žoldák, žebrák, pán i láj’
žádostivi smrti mistra Jeronyma.
Na hranici mistr k nebi zvedá zrak:
„Jasnotu skrz smoudy vidím v nebes báni,
ale dole, běda! temnot hrozný drak
dál příšerná křídla plouží bez ustání.
Mru kacířův smrtí, a přec Bůh mi již
v jasné slunce mění jiskru ohně mnohou,
dole však ta lidských mravenčíků říš
tratí se a zniká v kouři u mých nohou.
Snad že proto k sobě Hospodin mě zved’,
bych – nechť dým a oheň oči moje kalí –
smířen před svou smrtí spatřil naposled,
jak mu svět i člověk v činech svých jsou malí.“