Jen pevným, hrdým buď jak z žuly skála,
jež, nechať hruď jí nepokrývá plát,
a bouře tepe v ni, a slunce pálá:
vždy, věrna půdě své, zůstává stát.
Vždy jak ta skála buď! Ať hrom ji tříští
a ňadra zrývá jí, vždy týž v nich klid,
jen pramen křišťálný z těch ran se prýští
a zemi zmlazuje a jaří lid.