Let čtyři sta juž židův lid lkal při stavění pyramid, leč přes útrapy dnem i nocí Bůh nepřicházel ku pomoci.
Ať hynul, strádal, vad' a bled', On z otroctví ho nevyved', jen děl: „Až vrah se zjítří v zlobě, pak proroka vám vzbudím v hrobě.
Ten, mnou jak rozkaz bude dán, se vrátí s vámi v Kanaán, sám země té však neuvidí a nikdo z reptajících lidí.
Však bděte; nedalek je čas, že milostiv vám budu zas; než země třikrát změní líce, dám známku vám; blíž u měsíce.
Tam v žasnoucí všech lidí tvář nad slunce rudší tryskne zář a z ní vám vzejde hvězda nová, to duše bude prorokova.
Ten, čtyřicet jak dojde let, v zem otcův povede vás zpět, přes moře vod i písku moře, a vaše ukončí se hoře!“
I věřil národ, co děl Pán, a potěšen, ač štván a rván, dál pyramidy stavěl v stonu, ty věčné hroby faraonů.
Při největší, v zlých rádců svod, mře kmene Levi kněžský rod a nejhlouběj – zrak mdlí, páž klesá – rek mladý Amram v skálu tesá.
Leč ruce jeho na rozsah zpod obou pěstí řetěz stáh', by silné rámě pouty jato jen perlík mohlo vznést a dláto.
Pot řinul se mu s čela v prach, líc smědou barvil vzdoru nach, ret chvěl se neukrotnou žízní, a duše jeho rabskou trýzní.
Den parný dospěl právě v půl, dráb strážný třikrát zvedl hůl a třikrát bil jí do zad hrobu, že odpočít lze malou dobu.
Té chvíle tlum židovských žen zdroj svěží z nilských cisteren těm podával a chleby přesné, kdo koby budovali těsné.
Šla od Nilu jich pestrá směs, na šedý balvan Amram kles', a jeho zrak jak slunce v jasu zřel v duchu strýně svojí krásu.
A krásnější vždy byla víc, již ženou dal mu Semej strýc, leč posud nepustil ji k muži. „Ne dřív,“ mu děl, „až v čase růží.“
„Je růží čas, kde's Jehabed!“ děl Amram a zrak k nebi zved', „mru, hynu, v marné čekám tuše, což nejsou svými naše duše?
Proč otec na vzdory mým rtům v můj posud nepustil tě dům a nepřeje, by pro strast velkou mně družnou byla's těšitelkou?
Kdy přijdeš k potěše v můj stan v hrob faraonů, kam jsem hnán?..“ a v dálku zřel a hle touž dobu zjev bílý vešel v úkryt hrobu.
Jak lotus byl ten bílý zjev – v hruď Amramovu šlehla krev, jak v plamen šlehá výheň žhavá, a Amram u výkřiku vstává.
Tak právě ženu v duchu zřel a v touze náruč otevřel, tak vzrostla síla v něm v tu chvíli, že řetězy se rozskočily.
„Ach přišla's,“ děl, „Pán sám tě ved', má ženo, – panno – Jehabed, má v lásce zasnoubená strýně, Ó pojď a spočiň na mém klíně!“
A chvějným Jehabed dí rtem: „Já otci z domu prchla jsem, dél nemohlo mé srdce nésti, bych ženou byla jen dle zvěsti.
Noc mnohou zlý mne stíhal sen, ret chvěl se, zrak byl operlen, a v krvi kvetly denně nové vždy bujněj' růže purpurové.
To byl ten slunný růží čas, nač jiného mi čekat as? Sem k tobě blíž mne touha hnala, bych růže ty v dar tobě dala.
Co dále bude, málo dbám, vždyť vím, že můj jsi, že tě mám; jsem šťastna přes otcovu zlobu, vždyť s tebou jsem já tvá, nechť v hrobu.“
A Amram poklad dražší všech jal v náruč, přivil na ňadrech a líbal čelo, ústa, líce a proudný ručej vraní kštice.
A líbal hedváb lesklých brv: „Jsi mou, jsme sami ponejprv, leč nežli okamžik se ztratí, stráž dozorčí se v kobku vrátí.
Pak špičák vezmu zas a rýč... pryč pokrm s nápojem, Ó pryč, má bytost v tvé se všecka ztrácí, z tvé lásky sílu chci k své práci.“
A zas ji silnou paži jal a k srdci tisk a celoval, až na strast života i žely u vzplání krve zapomněli.
Vrch štěstí urvali si v plen; byl život to, či byl to sen, jak svěže rozkvetlá dvě těla se v štěstí k sobě přivíjela? –
V tom povel k práci rabům všem dal strážce hole úderem, a z kobek mužů vyplašeny zpět domů pospíchaly ženy.
A vyšla také Jehabed, tvář zářila jí, hořel hled, a stkvěla se v své krásy pylu jak lotos – rozvitý květ Nilu.
A byla vnadnější všech děv, rty rděly se jak žhavá krev a v kyčlích ztepilého těla jak štíhlá lilie se chvěla.
Když Amram večer z práce šel, zář divnou v nebi uviděl, až rukou zastřít musil líce – zřel novou hvězdu u měsíce.
Ven israelský spěchal lid a na tvář pad', když hvězdu zhlíd'; té chvíle z otroka v zlé době jest Mojžíš počat v králův hrobě.
Cookies on Poetry Cove