Jedou páni pustou, polem,
černá chasa pánů kolem
prosí, vříská, křičí, pláče,
v před i stranou koní skáče.
„Dejte chleba, dejte chleba,
nám i dětem je ho třeba,
syti jste a na kočáře,
a my zhublé máme tváře!
Bolí! bičem nešlehejte!
krejcar dejte, turák dejte,
máte dosti, věru víme –
nespěchejte, nestačíme!“
Páni žert si urobili,
nedali a bičem bili,
bili v ruce, bili v nohy,
mnoho zkoušel cigán mnohý.
A přec volal v skoku stálém:
„Nežeňte ty koně cvalem,
dejte, dejte! – Hoj, nedáte?
psovské, páni, srdce máte!
Nedali! Ej, dobrá teda,
kéž vás nouze rve a běda,
až vám oheň z našich očí
na zdobený zámek skočí.
Škoda, že kdy soli vzali,
by vám při křtu v ústa dali,
bahnici radš měli dáti,
stučněla by, fí, magnáti.“
Rázem páni v smíchu stali,
plnou hrstí stříbra vzali
do klína je vrhli ženě,
ta však hledí vyděšeně.
Klne dále rozkacena,
z úst jí kypí vzteku pěna,
a v ráz stříbro z klínu seje
v rudé pánův obličeje.
„Pfuj, pacholci, spěšte chvatem,
odměním se za to zlatem!...“
Zpět když jeli páni z dáli,
v ohni jejich stohy stály.