Je povídkou prý život celý.

Je povídkou prý život celý, Tvůj pouze několik byl vět, juž konce dospěl let Tvůj skvělý, leč kdo Tě znal, je rozechvět;

tak něžná, pomněnka jak svěží, tak krásná jako rosy skvost... vším, co v mé duši písní leží, rád vznesl bych Tě u věčnosť.

Spí v rakvi prý – o jaké klamy - vždyť u mne stojí napořád, tu uklání se nad hračkami, tu ptá se: „Tati, máš mě rád?“

Tu zpívá popěvky své svěží, a káže pannám různou ctnosť... vsím, co v mé duši písní leží, rád vznesl bych Tě u věčnosť.

Hle, beránka si pěkně vede, jak pospíchá s ním! Kam pak as? tam stranou na koberce šedé: „Tak, kudrnáči, zde se pas!

A k šíji váže zvonek spěží, by mazlík ozdůbek měl dosť... Vším, co v mé duši písní leží, rád vznesl bych Tě u věčnosť.

Teď za ruku mě ručkou chytá: „Už nečti dnes, a župan shoď, viz, v parku zlatý motýl lítá, chci za ním, pojď, mě vyprovoď“...

A napřed v šatečkách se sněží, a rtík je samá hovornosť... Vším, co v mé duši písní leží, rád vznesl bych Tě u věčnosť.

Jsme v parku, kde si děti hrají, hned s nimi v misky hněte prsť, hned mříží rybkám vody v kraji jde vrhnout bílých drobtů hrsť:

hned vrabčík, který peří ježí, jí divem, zdáť se, jak by rost’... Vším, co v mé duši písní leží, rád vznesl bych Tě u věčnosť.

Hle, matka, končíc doma práci, jas na tváři, též k nám jde juž, tu zří-li, což jsou rybky, ptáci, co květ, co motýl, hračky, druž?

jak na křídlech jí v ústret běží a květnou dává letorosť... Vším, co v mé duši písní leží, rád vznesl bych Tě u věčnosť.

Tak žiju stále v duchu u ní, a v duchu u mne ona zas, a mním, když zora v síň mi sluní, že Lidka zvedla hedbáv řas,

však k hřbitovní-li zírám věži, tu slz a lkání nejsem prost... Vším, co v mé duši písní leží, rád vznesl bych Tě u věčnosť.