Noc dusná. Vůni dýše sad,
a v klidném snu dlí víska,
radost mé duše je daleka
a nebeská klenba tak blízka.
Výš v blankyt ruku pozvedám,
a oko se mi nítí,
rád bych si kytici natrhal
z hvězdného na nebi kvítí.
Leč zřím, jaký jsem ubožák,
a srdce mě až zebe,
květů těch nikdo z nás neurve,
leč šťastným v hruď sype je nebe.
Já šťastným nebyl, budu však –
proč, vláho, plníš zraky –
z milých co očí mi padne v hrob,
to zjasní mou památku taky!