Mám v duši věčné hnízdo ptáků,
v ní samý zpěv je, samý jas,
jak druhdy bývá za soumraku,
dřív nebes červánek než zhas’
a pláče květ a šepce klas.
Zas slétlo se to touhou ručí
z těch končin vzpomínek mých všech;
tu výskot z plných ňader zvučí,
zde žalný výkřik, onde vzdech; –
to jaro mé je v zimních dnech! –