Jaro.

Z matky země útulného klínu o protkaných sluncem perutích mladé Jaro vzlétá k nebes týnu: výš a výš je nese teplý jih.

Vizte, kamo bílou rukou šine, zlatý, slunce veltok – jaký div! – z oblak skrýše blankytové plyne do utuhlých ňader snících niv.

Ale běda! Zima, hrdá knění, rozhněvána sinou mračí tvář: „Hle, jak směle všaké řády mění zlatovlasý onen proletář;

odboj v ňádrech stopou horské stezky do sněhové říše už se vkrad’, planoucími svého čela blesky vzdorně stéká mrakový můj hrad!

Heslem vzpoury volá: „Záře! Světlo! padniž temno, zhuben budiž chlad! – a kynutím jeho žezla slétlo na sta převratů k nám odevšad;

ajta, Mraze, vojvodo můj prvý, lapni, spoutej proradcovu paž, třeba celý východ zrudnul krví! Zvolna, mírně, totě zákon náš!“

Šedý Mráz hned k nivám jde a stráním, tušícím už ve snu Jara zjev i sbor pěvců, kteří jihu váním neseni jsou stromů na větev.

Nivy dřímou. V ráz svou mocnou hrudí Mráz je stíží, nezdolný ten kmet, květ-li který zbudil se neb budí, hned naň jíní dýše jeho ret.

Na pomoc však spěchá Jaro zemi, šípy metá kmetu do beder, rve jej, tepe svými perutěmi, a Mráz prchá v stínu pološer.

Lehkou nožkou Jara s hanby mukou Zimy vojvoda je povalen, nechať v půdu zarývá se rukou – vítěz káže – zlostník musí ven!

Útěchou však v pokoření takém za vojvodův dlouhý, těžký ston čaruje mu Jaro přede zrakem zlatým proutkem hrstku anemon.

Mráz nechť hněvně odvracuje líce, v tajné chvíli hledá květů přec líbaje ty modré zřítelnice krásných niv a prchá: proklatec!

Z dálky jenom bystřinami tekou valné slzy z jeho sivých brv přes vous horskou rozvlněny řekou; plynou – hynou – klidno jako prv.

Klidno? Ne, vždyť tisíc ladných zvuků v líbezný se pojí kvas a ruch; hloh se bělá, strom je plný puků, zlatem protkán dálný les i luh.

Mohutnými ňadry volná všude matka Země svěže dýše zas, kolem hlavy růže vine rudé, z očí září touha, s čela jas.

Soucit Krásu do náruče svírá, – pravdou-li to čarovnou či snem? – V moři blaha tone duše sirá, slza perlou jest, vzdech motýlem.

Plno štěstí, kam jen zrak se nese, samý zázrak vůkol, samý div: k nohám chodce strom své zdoby třese, jiřic sbor svých hnízd je pamětliv;

vše se vrací: lesům kyprá vůně, upoutaným zdrojům šumný ruch, srdci láska – neláskou-li stůně – matka dítě líbá, Zemi Bůh!