Dalo nebe sličné zemi na záručno kvítí, vzkázalo jí: Svěřenice, chcešli za mne jíti?
Chcešli jíti, uchystej se, chci ti dary snésti. A zem kvítím šeptla: Přijdi, zdroji mého štěstí!
A rozkazem nebe ruče obláčkové vstali, zlatem řízy obroubené níž se kolébaly:
„Zemi, krásná oddanice, v dar ti perly nesem, na šáteček květovaný dolů ti je třesem!
Přiozdob se, milučičká, krásno bude všecko, dnes tvůj milý oděje se v belasí oplecko;
za obraňku vezme zlatý opas Oriona, řetízky jsou ryzé zlato, z diamantu spona!
Kuřátek dal kytku svěží za širáček v stužku, by potěšil očka tvoje, srděnko i dušku;
již přichystal vozík zlatý, by ho dolů nosil, by tě, letná holubice, na svůj chlebík prosil.“
Čile země zdobila se – do havraních vlasů hejno vábných stužek vzala pestrou na okrasu,
cifrovanou šněrovačku, z kmentu košiličku, a štěstí ji nadýchalo jemné růže k líčku.
Kabaničku květovanou na raménka vzala, jahodek si hrstku plnou k pasu přivázala,
květnou partou ověnčila temeno své hlavy – ústečka ji opivonil slunka líbek hravý.
Měsíček jí hebké nitky na stříbrném krosnu utkal nejen na košilku, ale také do snu,
a ta píle drbných hvězdic! – ono množství žhounků naměřilo na sta pídí ohnivých kalounků.
A za rána před zořičkou, v ptactva snivém zvuku, podalo již nebe zemi při sobáši ruku;
jasné slzy od radosti slíbalo jí v oku, a slunéčko podalo jim párík prstenčoků.
Jaj, cože ten slavík tamo při Dunaji tluče? No, že si ti v uzardění padli do náruče!
A co zpívá prostomile ptactvo rannou chvílí? Že se oba v celování stokrát oblapili!
Cookies on Poetry Cove