Ze srdce rozervaných desk
ten jarní vyčetl jsem stesk
a posílám jej Tobě,
má Liduško, má Liduško,
v tom navršeném hrobě!
Ó jaký je to žal a tíž,
Ty necítíš a netušíš,
a dobře je to věru;
však já Tvou ztrátu, Liduško,
si na smrt k srdci beru.
Ač vím, že není platno nic,
přec z hasnoucích už zřítelnic
žal kane v každé době
a neustane, Lidko má,
až spolu budem v hrobě!