Svět jižních vánků pocelem se budí,
luh květem pyšní se, les vnadou dýše,
cit prozářený kypí z lidské hrudi
jak víno z číše.
Zdroj rozperlen; jak labuť mdlá si svěží
kment křídel Vesna v červánkovém moři,
den slunný touhou u nohou jí leží
a láskou hoří.
Na vzduchu zlatých vlnách zvučně plyne
pták jásající k nebes nivám zase,
a krása vesmír do náručí vine
a usmívá se.
Na trávě žhavé diamanty planou,
v nich na tisíce nejluznějších zjevů;
a s větví stromu vonné vločky kanou –
a pěvcům z duše rudé kapky zpěvu. –