Hvozd omladnul, hloh přizdobil se květem, luh v zářivý se oděl zlatohlav, div krásy tajemný šel dálným světem a písně zněly z šumných stromů hlav;
tu k jabloni jsem přišel v širém poli – květ záhy strh’ jí větrů bouřný chvat – já ptal se jí: „Rci, srdce-li tě bolí, že zbytky květů máš jen u svých pat?
viď, stýskáš si?...“ A jabloň pověděla: „Jsem šťastna přec, já vesnu svou už měla.“ A zamyšlen dál kráčím po úvoze, kde jarním bleskem rozpoltěn stál buk,
hrom bujnou hlavu položil mu k noze, leč posud žil, a drobných pěnkav zvuk jak rosné kapky na vše padal kolem a zpěvně oživoval starý kmen;
ty hnízdo měly na snětu teď holém, leč než strom kles’, už vyvedly se ven... Zda jaro měl? – V tom větve zašuměly: „Ó, šťasten byl, my s ním své jaro měly.“
A k růži v sadě touhy spěch mě lákal; kde vonný květ? Ten tam byl jeho pel, jen šedý koník po lupenech skákal, prach setřásaje lesklých se křídel.
Ó žel, tak záhy krása opadala, trs, bujný dřív, všech pozbyl něh a vnad; dnes ještě linduška v něm klidně spala a zítra za skrýš zvolí si jej had...
Toť jaro tvé! A slzíc růže děla: „Jsem šťastnou přec, já vesnu svou už měla.“ A za lesy až ke vsi šel jsem hbitě, bych u posledních zastavil se chat,
tam žebravé jsem v pláči našel dítě, a divný stesk mi rázem v duši pad’... Proč stýskáš si: „Ach, nožičky mě bolí, a z domu poslali mě do všech míst,
co vidíte jich tady po okolí, bych chleba žebrala; mám hlad, chci jíst...“ Ó, Bože můj! jak bojácně se chvěla – ta ubohá, zda jaro své už měla?
Ó ne, ó ne! A bude-li as míti zjev dítka útloučký svůj blaha čas, v němž rosy klenotem se zdobí kvítí, luh křovinou a rybník vlákny řas?
Zda někdy v jiné vesny době vroucí keř ňader vyžene jí do poupat? Zda jaro dá jí láska všemohoucí, či bez těch čarných chvil má zhynout snad?
Zda vzdechne si: „ Pryč, mračné stíny s čela, ne chleba sic, leč jaro své jsem měla!“ –
Cookies on Poetry Cove