Okřídlenci hladím hřívu:
„Zdráv mi, koni buď!
hleď, zázračný, ku podivu
šíří se mi hruď.
Skřivánků v ní na sta zvučí,
jak to nésti jen?
Vynes ty mne, koni ručí,
z dusné síně ven!
Hleď, mé srdce mnoholetý
růžový jest keř,
na něm květy, samé květy –
nevěříš? Ba věř!
Mládne svět, lid zpívá v poli,
jasen nebe týn,
zanes ty mě do údolí
v matčin rodný mlýn!
Pod starou mě zanes jedli,
na potoční jez –
nedli, švarný, nedli, nedli,
chci být šťasten dnes!
Zvedni peruť, zvedni hlavu,
za myšlenkou leť,
ku lesklému nes mě splavu,
pod lip hojnou sněť!
Tam, kde má kdys byla máti,
všude krásy dost,
že jí nelze vyzpívati
ani na věčnost!