Radnice stojí v starobném kroji před Týnem; v radnici studna
rudne však u dna – divno všem. Sem rada mstivá Jana z Želiva
vlákala; pad’ z vůle vraha, zděšená Praha plakala.
V noci, jak sova, Hynek z Ostrova, ďáblův syn, zval pány v radu;
šli vrátky v zadu na zlý čin. Při radním stolu shodli se spolu:
„Zahyň dnes se svými many od Sněžné Panny mistr kněz!“ –
Šla blána lstivá k Janu z Želiva: „Nechtěj dlít; v úzkých jsme tady,
rač nám své rady udělit! –“ „Mistře můj drahý, jdeš mezi vrahy,
znám jejich vděk;“ tak – hlava bystrá – varuje mistra Vilémek.
„Hašek a druzi divnou k té schůzi strojí věc, znáš-li jich zradu?
Nejdi dnes v radu!...“ „Půjdu přec! Sivé mé skráně jsou v rukou Páně,
nech mne jen!“ – V léčku šel zradě, spoután byl v radě, než byl den.
„Co chcete, tmáři?“ „Zhubit tě, lháři, už jsi jat, běs v tobě vězí,
bouřlivý knězi – budeš sťat!“ – K studni ho vedli: „Modli se, nedli,
marný hněv! Chystej se, kate, z šíje ať klaté tryskne krev!
Bouře kdo množil, uzrál, by dožil; hlavu schyl, však bys nás brzy,
svůdníku drzý, vyhubil!“ „Za lid, jenž v právu, rád složím hlavu
na špalek; vy však, ctní páni, své dáte za ni –“ a Jan klek’.
„Neprosím hlavy, národ to spraví s vámi hned; věz, Hašku lstivý,
Bůh činí divy!...“ Hašek zbled’. – Kles’ sluha boží, lid však se množí;
ze všech stran k radnici pílí: „Kde je náš milý mistr Jan?“
U vrat se staví zjitřené davy, roste hněv: „Za skráně svaté
svoje nám dáte; krev chce krev! Ej, rado běsná, odplata děsná
stihne vás; úskok i hanu na milém Janu strescem v ráz!“ –
Nemaje hráze hněv těkal v Praze uzdy prost; k děsivé hrůze
z té radní schůze vzrost’ a rost’. Ondy vzor ctnosti Vilémek v zlosti
topor chyt’: „Sťali mi druha, pomstím se ztuha, zapru cit!“
Sekeru jímal, výše ji třímal, vzdorem hnán: „Vzchopte se, braši,
chceť pomstě naší nebes Pán! Spěš, lidé boží, ďáblovo hloží
rvi tvůj hněv; mař pány z rady, skokem jak hady maří lev!“
Sekyrou blýskal, chroptěl a výskal: „Sem jen, sem! Či si dáš vrahy,
lide můj drahý, týrat zem? Rychtář i radní konšel, vše padni
smrti v plen; vidíš? chtí zpátky zadními vrátky prchnout ven!
Nedovol tomu, aby šli domů, zhub je, zab, ať třeba kleká,
pláče a heká zrádný rab! Pohleď –“ a z davu Janovu hlavu
zvedá výš – „dotrpěl v muce, tuž svoje ruce, msti se již!
Do boje, v srážku štval jsi nás, Hašku, jako chrt; hněv, tak se stává,
za jednu dává sterou smrt!“ Není již klidu; pražskému lidu
vládne vztek! Janovu hlavu přednáší davu Vilémek. –
Zrada je zbita, pomsta je syta ven a ven, Hašek, zdroj zmatku,
bez cti a statku prohlášen. Lid však zřel trudně do radní studně
na vodu; sťaliť mu páni Janovou skrání svobodu.
Posavad zdola tajně to volá, jak dí zvěst: „S bezprávím v boji
sílu má dvojí česká pěst!“ –
Cookies on Poetry Cove