Městecký Jene běsný, ký srdce tvé žral hnis, že nad pomysl děsný pych konával jsi kdys.
V zlob rozkaceném roji vyl’s jako vzteklý pes, hned byl jsi pod obojí, hned Římu v klín jsi kles.
Hned v záští pálil’s mnichy, svou milou černou zvěř, hned přes Táborův líchy táh’s pálit Sudoměř.
Jak prázdný klas ses klátil, byl’s Táboritů vrah, až cepy v prach tě zmlátil Jan, k Skalici když táh.
Hned krále zbýt chtěl’s zradou, hned Žižky úkladem a činem svým i radou byl protiven jsi všem.
Sem tam ses viklal stále, hned husitských střeh’s chat, hned dávals Římu k chvále Tábory spalovat.
A mrskal’s, kdo jen v tichu pěl Bohu Husův zpěv, ač sám za spousty hříchů měl’s mrskat se až v krev.
A v chrámě svém, pse pustá, jsi kališníky pral a pro hostii ústa jim roubem otvíral.
Dal’s z kalicha pít herce, když v jejich chrám jsi vjel, a s kalem do vědérce jim hlavy potápěl.
To drábi pít jim dali a plesnivý jíst chléb, ač sám měl’s pít ty kaly, by netřeštila leb.
Měl’s utrýzněných k chvále sám v chřtán si tisknout roub, než s kletbou nenadále čert vzal tě v pekla hloub.
Cos nečinil sám prve, teď ďábli činí snad – lid pravé české krve ti klne posavad.
Jak ondy na Opočně, dí pověst tak i dnes, v tvém zámku každoročně tři noci straší pes.
Pes příšerného líce, jenž kňučí ďábly štván, jak ty, když u Skalice byl’s Žižkou vymrskán.
Pes žhavě poulí oči a vyje jako běs, až půlnoc v den se stočí, – kdo asi jest ten pes?
Cookies on Poetry Cove