Roztroušena jako Betlem dětí,
dumáš, Jalto, na úpatí skal,
jako hnízdo, jež si při podletí
mladý rorejs k věži budoval.
Do zákoutí strmých hor se skrývá
krása tvá jak dítě v matčin klín;
nechať slunce skalám v hruď se dívá,
ony přec tě halí v milý stín.
Vonnými tě ovinují věnci,
bujných keřů, věčně zelených,
střehou hrozny domků při okénci
před burášem, jenž se v jihu zlíh’!
Mimo domky podél vinohradů
říčka tobě zpívá v polosnech
a, níž k moři, z čarných libosadů
mroucích magnolií vane dech.
Na severu ovita hor stěnou –
ztuhlým vzruchem chaosových vln,
jež snad v nebe tryskly až svou pěnou –
klidně sníš a sen ten krás je pln.
Krás či pýchy? Nevím, snad i hněvu!
že juž tebe při polibku mus
nevelebí v nesmrtelném zpěvu
Simonides ani Tyrteus.
Žádný z těch, jen já, ten zpěvák chudý,
jemuž osud trním ovil vlast
a jenž v ňadrech květ svých žalů rudý
nes’ k svým milým Pontu přes propast.