Jakou báseň přelahodnou
zapěl rozpučelý háj!
slyšíte ji rozechvětu
šířiti se v ladném vzletu
z nitra světlý na pokraj?
Jaká rozkoš, jaká něha,
jaký hovor to a šum;
jara ústa roztoužilá
na rtíky už políbila
cudné poupě lilium.
To milostí opojeno
stydlivě rozvíjí květ,
zrak pod jemným svítá víčkem
a už s oruměným líčkem
lilie pozírá v svět.
A co slyší, a co vidí
zkvětlým prsům na úžas,
celkem teprv její duší,
ach! a ona sotva tuší,
že je kněžnou oněch kras.