Jako skřivánek jsi vzletla
nad mých písní jarním setím,
zvedám hlavu k zdroji světla,
však Tvé výše nedoletím!
Nemohu, mě oči pálí,
ač v nich vláha stojí sporá,
s nebe jenom mrak se valí
na mou skráň a ňadra chorá.
A když čelo kladu v dlaně,
a když bolesť srdce stiská,
úlevou tu píseň maně
krví na blanku mi tryská: –