Nu, co robiť, svatku?
chotár plný zmatku;
zle Maďaři
hospodaří
na šuhajcích – našem ladném statku.
Všecko na pochvaty,
za dvorce i chaty –
jak zvyk starý –
za husary,
živou mocí zahání ten klatý.
Sotva slunko sedá,
už nás služný hledá,
za ně aby,
za ty baby,
poctivý šel Slovák za honvéda.
Máme pole, krovy
bránit Maďarovi,
on nám ale
v Pešti stále
zákon robí, těžší nad okovy.
Nač býť tím, co mrzí!
lapačky jsou brzy,
tož mi v skoru
prchněm v horu,
tam ať hledá, životemli zhrzí.
Zrobíme to báči!
nežli se jim zpáčí
chlapce míti,
z pevných nití
popruh chceme tkáti na rod stračí.
Chcem opláceť dluhy,
a kde vrah náš tuhý,
rychle bokem
k němu skokem,
ale dobrý pozor na popruhy!
Svážem ho po délce
pěkně do kozelce,
by ověsil,
čím nás děsil –
jestřábovské, nestříhavé pérce.
Palička mu ráda
poví, co je vláda;
chceme v kožku
taktem trošku
jenom půldne buchať v jeho záda.
Tak to zvučně skvapá
na panského chlapa –
vždyť jak mačka
lubí ptáčka,
tak nás také lubí – rve a lapá!