Jak vznešeně jsi krásná ku pohledu,
když probouzíš se v jara v slunném jase
a perly snů, jež uvázly ti v řase,
na líci taví se ti v bílém sledu.
Vně rozkošná, leč vnitř jsi plna jedu
jak zákeřnický námel v zlatém klase;
na našich trápených tvůj zrak se pase;
vždy stejně nám, jak bylo v čase dědů.
Zda známe tě, jak v nás se touha zmáhá?
Zdaž duše naše vidět by tě směla,
kdy náhle nám bys zjevila se nahá?
Děs z očí by ti zel, ač krása z těla;
tož dobře, zrak že nitra nedosáhá,
vždyť hrůzou všem by srdce zkameněla!