Jak tygřice k nám z nekonečna hledíš,
lesk vábivý a zlatý žár máš v oku,
sníš, ale náhle vymrštíš se v skoku
a již nám přeubohým v týle sedíš.
Tvé tlapy vězí v hloubce našich boků,
z nichž jako z hroznů víno krev si cedíš,
až vše, co jsi nám dala, zase dědíš
a vedeš si, jak vítěz v pyšném kroku.
Jak otroci, již v cirku umírali,
my bráníme se mlčky tvojí síle,
nechť výkřiky by z prsou nám se draly.
Vždyť marná všecka námaha a píle,
když drápy tvé v hrud žebráku i králi
se náhle vetkly v krutém zkázy díle!