Jak pápěr nese nás tvé silné paždí,
my chvíme se, že dech i cit se staví,
tvůj úsměv hned tak upřímný a hravý,
hned rudou ssaje krev a ňadra vraždí!
Svým žitím vše jen tobě cestu dláždí;
chvat k hrobu tvorstva srdce neunaví,
v něm život proudí se jak pramen lávy,
nechť sterá neshoda je k spěchu dráždí.
Tak v milionech jeden vzruch se vzmáhá
a dál a dále v těsném ňadru buší
a neunavně v smrti proud ho tahá.
Ač vzruch ten divný rozum rve i duši
a z poloboha často robí vraha,
ty nedbáš, kážeš; proč? Zda člověk tuší?