Stojí hora blíže Prahy, na té hory zprahlou zem pil Čech srdce purpur drahý, Němec jásal vítězem.
Zachvěla se Praha strachem; v čele loupeživých rot Bavor kníže v letu plachém ztekl hradby o překot.
Do všech síní hradu vlezl, což mu právo, což mu vzdor, patnácte set vozů vezl plných plenu do Bavor.
Vyjel k Mníšku – jsou to spěchy k Březnici a do Klatov, zdařilo se změnit Čechy rázem u veliký rov.
Zadumán jel na svém oři, snil o slávě příštích dnův a co doma sobě stvoří z naloupených klenotův.
Snil, jak bude divem země, velikým jak bude slout, nedbal, z Čech že znělo temně v jeho nitru moře pout.
Nedbal, že ho v srdci píchlo něco jako hrozný had; k vozům zřel a všecko ztichlo; má se kníže lekat snad?
Nikdy!... „Chutě, lide, s místa,“ volá s koně, „ruče dál, dnes z vás každý dozajista víc – než Fridrich, Zimní král!“
Zasmál se; dál vozy jely kolem Klatov do Všerub, stříbro, zlato odvážely... hrozné vozy – hrozný lup!
Při Úhlavce za Klatovy stála skromná horská ves, na nizoučké její krovy větve skláněl starý les.
Jedna chýžka vyběhla si skoro cesty na pokraj; žel, jaké to zřela časy: všude cizí sběř a láj. –
Bylo pozdě při večeru, těžké vozy sjely v dol, zaznělo to z chýžky věru jako výkřik, pláč a bol.
„Slyš, ký žal se kolem šíří,“ kníže dí a s koně slez’, „rychle za mnou, officíři!“ A juž za ním vojska směs.
V chatě smutných žalob davy dud provází teskný zvuk: „Podlehly jste, jasné hlavy, náspy vzaty, zničen pluk.
Blíže Hvězdy jste mi lehli, věrní druzi; vše to tam; Češi padli, Uhři sběhli, a já hynu sám a sám.
Síňka pusta, holy nivy, v horách těká pláč a strach – kde’s, mé dítě, kdo tě živí? vždyť i ženu zmarnil vrah.
Tebou světlá byla chata: samé slunce, samý jas; plnilať ji záře zlatá pohledů tvých zas a zas.
Ale teď? Teď temno všade, samá bolest, samý žal; ó ty cizopasný hade, Bůh tě znič!“... a zastenal.
„Hle,“ dí kníže, „české vzdory, straší zde,“ a brvy stáh’ a jak k Praze s Bílé Hory hrd přes chaty kráčí práh.
„Hej, dudáku, zanech lkání! Slyšíš, ruče sebou hoď, jechej s námi; při dudání z pustých Čech nás vyprovoď!
Pláč tě zmoří; chutě, směle, vojenských si písní hleď, do Mnichova převesele mě a moje vozy veď!“
„Jakže, vy jste Bavoráci, již nám vyloupili zem? vám mám hrát? ne, k také práci nepůjdu ni s provazem!“
„A ty musíš, smělý chlape, vést nás zvykem českých čet, při dudách se dobře šlape; neotálej, vzhůru, hned!“
„Ne, tak dud svých nepokálí český dudák, při sám Bůh, přísahal jsem svému králi, co mi cizák dobrodruh?“
„Dost, sic dudy rozkopnu ti, nepůjdeš-li; hned se stroj!“ „Ne a ne! Mne nepřinutí lancouchova řeč ni zbroj!“
Dupnul Bavor: „Zpupný cháme, v posled kážu: nadmi měch, ne-li, oprátku ti dáme, viset budeš jako věch!“
„Zabij mě a trýzni, chceš-li, nehrám za veškeren svět těm, kdo katy do Čech vešli, třeba pány jeli zpět!“
Zlícen kníže v divém skoku v bledou hudcovu bil tvář; mrak se zjevil v jeho oku, v líci rudá studu zář.
Vzpřímil se: „Ej, darebáci, proti stu zde stojím sám, leč za vaši katí práci pořádně vám zadudám.
Tebou všem, ty loupežníku!“... rázem dudy s ramen strh’ a v zlolajném vášně křiku knížeti je ve tvář vrh’.
Zalilo se čelo krví; zavýsk’ dudák: „Tak bych rád všem, kdo vlast a lid můj drví, po tisíce let chtěl hrát!
Rád bych věru ještě z hrobu metal na ně ten svůj měch za trýzeň a za porobu děsně uhnětených Čech.“
V ráz v dudáka luza pustá buší, bodá, svírá vaz; němá jsou však pevná ústa, zrakem k nebi vzhléd’ – a zhas’.
Věčný sen mu přimknul oči, k věrným dudám mrtev kles’ – Nebe zrudlo; na úbočí strachem dálný stenal les.
Krví šuměl místo vody polekaný říčky proud; děsné slavil cizák hody, vlčí kvas zde měl a soud.
Hrozno kolem; vnitř i zevně zpustošeny ves i chýš, leč trest boží vkročil zjevně v zlotřilého vůdce říš.
Zšílel z rány dudákovy na výděs svých vlastních rot; šílel – rostly pyšné rovy – zhynul – vymřel všechen rod.
Však ta dudákova chata za Klatovy stojí zas; vzmáhať se v ní záře zlatá: dětských očí slunný jas. –
Cookies on Poetry Cove