Jak jsem dítkem vzrůstal k nebi,
jak jsem dcerkou pyšen byl!
Třebas jíní na svém lebí,
s bohy byl bych neměnil –
výšil jsem se; nebes střela
náhle v hrdou vnikla hruď,
pýcha klesla, krvácela –
a já slyšel: „Bídným buď!“
Hynu! Snad to kletbou dravou,
tisknoucí mne níž a níž,
že jsem toužil snivou hlavou
z vln všednosti vznést se výš;
nezniknu však, na vzdor trudu
zůstanu, kam čas mne vznes –
mroucím okem hledět’ budu
za svým dítkem do nebes!